Loading…

Tomáš Procházka: Dobrodruh terapeutem

Tomáš Procházka žije v Ruprechticích, dlouhou dobu pracuje jako terapeut a už od mala tíhl k cestování a dobrodružným výpravám. Vedle toho je jedním z hybatelů dění právě v Ruprechticích.

Máš teď za sebou docela hektické období, ke všem povinnostem jsi ještě pořádal Schoolfest ve škole v Ruprechticích. Co tě k uspořádání festivalu s kapelami na školní zahradě vlastně přivedlo?

Schoolfest nepořádám sám, je to akce spolku rodičů. Letos jsme organizovali 2. ročník a v týmu jsem měl na starosti dramaturgii hudebního a doprovodného programu. Tento neformální festival je jeden z projevů dlouhodobé angažovanosti rodičů při zdejší škole. Škola v Rupechticích byla před lety málem radnicí zrušena a především díky tlaku rodičů se ji podařilo zachránit. Řadu lidí to v této části města aktivizovalo a semklo. Celá situace má tak dodneška pozitivní důsledky. Například už řadu let chodíme tátové jednou týdně hrát fotbal, jezdíme s dětmi na vodu a tak bych mohl pokračovat.

Jak se Vám vůbec podařilo takovouhle akci domluvit se školou?

Snažíme se mít s vedením školy i učiteli dobré vztahy. Zároveň je ale moje zkušenost taková, že škola často vnímá aktivitu a zájem rodičů jako ohrožení. Není to problém pouze naší školy ale nastavení primárního školství jako takového. Schoolfest je jedním z projektů, kterými se snažíme tyto zažité stereotypy a obranné nastavení měnit, posílit neformální vztahy a vzájemnou důvěru. Ale abych odpověděl na Tvoji otázku. Loni jsme museli při přípravě a v komunikaci se školou překonávat řadu překážek, letos byla situace o poznání vstřícnější. Dobré domluvě s vedením školy pomohlo i to, že rodiče pomáhají finančně i vlastníma rukama s realizací projektu školní zahrady, na které se festival koná.

A jak se akce povedla, naplnila se Vaše očekávání?

Doufám, že to není jen subjektivní pocit nás rodičů, ale z festivalu máme moc dobrý pocit. Vystoupily nejen zkušené hudební kapely, ale tentokrát jsme zorganizovali i projekt „talent schoolfestu“, díky kterému vystoupila v rámci festivalu řada dětí. Součástí programu byly také výtvarné dílny, chození po slackline, turnaj deskových her. Ve festivalové kavárně se podávaly dobroty, které napekly maminky dětí. Měli jsme radost, že dorazilo i mnoho učitelů. Celá zahrada spontánně ožila. Bylo to srdečné a vím o lidech, které jsme touto akcí moc potěšili

Povídej….

Jako hlavního hudebního hosta se nám letos podařilo získat skvělou kapelu Zrní. Díky tomu, že se členům kapely líbila myšlenka a charakter naší akce, vystoupily u nás za zlomek svého obvyklého honoráře. Tak a teď ten příběh… asi 100 metrů od zahrady je fara, kde bydlí komunita františkánů. O festivalu nic netušili. Když večer otevřel bratr Bernard okno, tak slyšel hrát právě kapelu Zrní. Vůbec nechápal, jak je možný že slyší písně své oblíbené kapely, šel za zvukem a přišel mezi nás. Byl doopravdy dojatý. Cítil jsem čistou radost. I kvůli takovým věcem a chvílím má smysl se angažovat ;-).

Pak by mě ještě zajímalo, jestli tuhle akci nějak finančně podpořilo město nebo ne, a jestli jste třeba žádali a jestli myslíš, že by město takovéhle akce nějak mělo víc podporovat.

Přiznám se, že jsme jen neformálně mapovali terén, zda by podpora ze strany města byla možná, ale vypadalo to jako neprůchozí cesta. Ale fér je říct, že nevím, oficiálně jsme to nezkusili. Oba ročníky se zaplatili z dobrovolného vstupného, příspěvků za občerstvení a díky podpoře místních ruprechtických firem. Letos jsme měli 14 místních sponzorů. Podle mě je dalším smyslem této akce, že podporuje místní komunitu jako takovou. Pan řezník i paní zelinářka se na mě vždy usmívají a já u nich nakupuji raději než v hypermarketu na periferii města.

K Tvé návodné otázce jestli by takové akce mělo město podporovat….ano mělo, bezesporu. Byla by to racionální politika a velmi dobrý způsob, jak s minimálními investicemi ovlivnit kvalitu života jeho obyvatel. Aktivita lidí, spolková činnost, dobrovolnictví, zájem o okolí vytváří identitu města. O tom zda se mi dobře v určitém místě žije, rozhodují především dobré a podpůrné vztahy v komunitě.

s Ondřejem v Jizerkách

Ty přitom docela dlouho pracuješ jako terapeut. Jak taková práce vlastně vypadá a na co se specializuješ?

Většinu svého profesního života jsem pracoval jako psychoterapeut s lidmi s psychiatrickou diagnózou a s lidmi se závislostí. Oddělení závislostí jsem v Psychoterapeutickém sanatoriu na Praze 4 jeden čas i vedl. Toto zdravotnické zařízení bylo ve své době výjimečné pracoviště, které nabízelo komplexní ambulantní a stacionární podporu pacientům, kteří by jinak skončili v ústavní chráněné léčbě. Vlastně už před mnoha lety jsme usilovali o přístup, o kterém se konečně alespoň mluví v souvislosti s reformou psychiatrické péče.

V současnosti pracuji na malý úvazek jako rodinný a párový terapeut na psychosomatické klinice v Dejvicích a dále pracuji pro několik libereckých organizací v oblasti sociálních služeb jako supervizor.

Část mé pracovní aktivity také věnuji neziskové sféře a lektorské činnosti. Druhé funkční období vedu v roli předsedy Muzikoterapeutickou asociaci ČR a jsem ředitelem Institutu integrativní muzikoterapie. Obě organizace usilují o kvalitní vzdělávání a standardy dobré praxe v oblasti expresivních terapií.

Co tě k této práci přivedlo, a proč sis ji vybral?

Původně jsem studoval hudbu a po absolutoriu konzervatoře jsem měl možnost pracovat jako muzikoterapeut s lidmi po úrazech. Z hlediska mého profesního směřování to byla zásadní životní zkušenost a v pomáhající profesi jsem už zůstal. Následně jsem studoval speciální pedagogiku a postgraduálně jsem absolvoval vzdělání a průpravu v oblasti psychoterapie a později i supervize.

Důvody, proč dělám to, co dělám, jsou jistě i hlubší. To, že pracuji s lidmi, i to, že volím širší pracovní záběr, nejvíc ovlivnili moji rodiče a skautská výchova. Můj otec byl i v období normalizace vůdcem skautského oddílu, kterým jsem jako kluk prošel (oficiálně pod hlavičkou turistického oddílu mládeže). Skauting a příklad mého táty ve mně vypěstoval smysl pro sociální citlivost a naučil to, že jsou chvíle, kdy je důležité a přirozené přebírat odpovědnost.

trek v Lakadhu

Jak se ti daří udržovat si odstup a nadhled nad problémy, se kterými k tobě lidé přicházejí?

Je to taková mozaika, kterou se kotvím a snažím si držet životní rovnováhu. Mám řadu aktivit, kterými ventiluju stres i relaxuji. Vnímám, jak se v čase ty nástroje mění. V životní fázi kdy máme děti, už nemám tolik prostoru, abych jezdil do indického Himaláje nebo stopem po Mongolsku, ale přesto se snažíme i s dětmi alespoň malou část roku cestovat. V této sebepečující aktivitě mě zásadně ovlivnila kniha Miloslava Nevrlého Karpatské hry, jejíž rukopis jsme poprvé s tátou četli, když mi bylo 10 let, a měsíc na to jsme stopem vyrazili do rumunských Karpat. Každému synovi i otci přeji takové dobrodružství. Od té doby se této očisty ve formě nezávislého skromného cestování držím. Přináší to změnu optiky, setkání se sebou a novými lidmi. Poslední roky se se ženou věnujeme meditaci a kontemplaci. Občas se nám podaří odjet a strávit pár dní na horách nebo v kolínském klášteře, kde jsme v tichu a vytváříme tak prostor pro cestu dovnitř.
Mám i živočišnější recepty jak relaxuji. Alespoň dvakrát týdně si chodím zahrát fotbal a florbal, celá rodina se saunujeme a poslední půlrok hraju s kamarády v bigbítové kapele Hulapop, kde si užívám mužskou energii. Na závěr si nechávám to nejdůležitější. Moje žena a naše děti, místo ve kterém spolu žijeme, je ten nejcennější časoprostor, kde je mi dobře. I vzhledem k mé práci vím, že to není nic samozřejmého, a jsem za to vděčný.

V LOL! se vlastně od začátku hodně bavíme o tom, jak je liberecká politika hodně zatížená osobními konflikty, které se přenášejí už několik volebních období. Co myslíš, že je jejich hlavní příčinou?

To je spíše na několikastránkovou analýzu než na krátkou odpověď. Zkusím zmínit alespoň některé příčiny současného stavu.

Lidé, kteří se dlouhodobě podílejí na špatném stavu liberecké komunální politiky a kteří mají největší díl zodpovědnosti za finanční a morální situaci ve městě, jsou v politice často již od 90. let. Do politiky vstupovali tito lidé často s velmi pochybnými motivacemi. Některým sice možná nechybí odbornost, ale politika podle mého názoru vyžaduje především lidi s dobrým charakterem (odbornost a schopnosti lidí bez charakteru jsou spíše hrozbou).

S tím souvisí další příčina, kterou jsme my sami. Tím my sami myslím většinu obyvatel našeho města i tohoto státu. Naše liknavost, neaktivita, nezájem či víra, že demokracii už máme, a tedy není důvod se politicky angažovat, umožňuje lidem s jednoduchými návody, touhou po vlivu či moci, operujících se strachem či falešnými sliby, řídit město či stát bez ohledu na zájmy jeho obyvatel.

Příčinou současného stavu v Liberci je podle mého názoru i způsob politiky Změny pro Liberec. Vždy mi bylo sympatické, jakým způsobem dokázalo toto hnutí upozorňovat na příčiny neutěšené situace ve městě. Dokázalo a nebálo se pojmenovat, kde má město největší problémy, a v mnoha rovinách dokázalo i nabízet vizi, jak situaci měnit. To na čem snaha Změny pro Liberec podle mého dlouhodobě krachuje, je vnímání politiky jako „zákopové války“ ve spojení s bezbřehým pragmatismem, jakým se snaží dosahovat svých cílů. Tento způsob blokuje spolupráci postavenou na důvěře, neumožňuje získávání spojenců a posiluje obranné tendence, kterých je liberecká politika plná.

Důvodem jsou i osobní antipatie, vzájemná nedůvěra a zranění, které se „díky“ rivalitní atmosféře ve městě za ty roky nastřádaly.

Co by, podle Tebe, mohlo pomoci k tomu, aby lidé v zastupitelstvu více spolupracovali v zájmu města?

Není reálné očekávat nějakou výraznou změnu od lidí, kteří dlouhodobě a opakovaně dokazují, že spolupracovat nechtějí nebo neumí. Liberecká radnice podle mě nutně potřebuje nové nezatížené komunální politiky, kteří se nebudou primárně zabývat jen sami sebou.

Musíme se pokusit přesvědčit obyvatele Liberce, nejen aby šli na podzim volit, ale aby město vzali za své, aby uvěřili, že město může fungovat lépe a že to záleží i na nich.

A konečně, pokud ve volbách uspějeme, můžeme pomoci vlastním příkladem. Z hlediska chování a přístupu ke kolegům chceme nabízet alternativu. Být věcní, konstruktivní, v názorech kontinuální. Být otevření při hledání dobrých řešení. V otázce hodnot zůstat zároveň pevní.

Může vůbec spolupráce fungovat v prostředí, kde nezanedbatelnou roli hrají zákulisní zájmy velkých hráčů, ať už jde o Syner, Busline, nebo teď nově o Tatry Mountain Resorts, která se po akvizici Ještědu poměrně agresivně snaží získat vliv na některých kandidátkách?

Naše víra, že prostředí a podobu liberecké politiky lze změnit, není naivitou. V historii najdeme mnoho příkladů, kdy osobní statečnost a odhodlání třeba i jednotlivce přineslo zásadní společenskou změnu (jako transparentní a zjednodušující příklad mě napadá Ghándhí či Masaryk). Také neztrácím naději, že na kandidátkách jiných politických uskupení budou i lidé s dobrými úmysly.

Jakým směrem by se podle Tebe měl ubírat rozvoj města v dalších letech?

Myslím, že město má v některých oblastech rozvoje docela dobrou analýzu (například Komunitní plán sociálních služeb, nebo dokument, který vznikal na Technické Univerzitě „Vize pro Liberec“). Bohužel s ní ale příliš nepracuje, a když ano, tak spíše kosmeticky a nekoncepčně. To, co především potřebujeme, je vůle a ochota město dobře spravovat a rozvíjet v zájmu obyvatel. Potřebujeme proměnu politické kultury.

Konkrétně by městu prospěly oddělené rozpočty pro jednotlivé městské části. To je téma, které, Míro, Ty sám jako politik a ekonom prosazuješ. V tomto směru je podle mě důležité podpořit především ty části, které město dlouhodobě zanedbává a kde se lidem nežije dobře (např. Doubí).

Citlivým tématem je také fungování radnice jako úřadu, kde ohledně vztahů a spolupráce není o mnoho lepší situace, než jaká je mezi politiky. Liberec nutně potřebuje poctivé, odborně zdatné a spolupracující úředníky. Nová politická reprezentace města by měla v tomto směru nastavit vhodné podmínky.

Děkuji Ti za rozhovor.

Otázky kladl Jaromír Baxa